OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zas po delší době předkapela totálně zastínila hlavního hrajícího. Viděl jsem za posledních několik let pár nezapomenutelných metalových a hardcorových koncertů, ale už opravdu dlouho jsem nebyl na tak omamné show, jejíž základy pevně stojí na hard rocku, rock’n’rollu a poctivé porci kytarového dřevorubectví. Čtyřka z Pennsylvanie v ten pátek naprosto kralovala strahovské Sedmičce.
Když přicházím do klubu, CROBOT akorát začínají. Na podiu stojí týpek, který vypadá jako indiánský kolotočář, jehož světskou prapodstatu podtrhuje záplava havraních vlasů, pejzy a kožená vestička s třásněmi a neustálý tanec s mikrofonem v ruce. Sekundují mu dva týpci u kytar. Ten první plešatící flanelák svojí délkou několikrát ohobloval strop sedmičky, což zas tak pracné není, ale během koncertu si naprosto suverénně přehodil kytaru přes záda! Na sedmičce, kde i si já na podiu stoupnu na špičky a olíznu strop. Basák je kapitola sama pro sebe. Jakoby se bál snímačů a těla baskytary, brnká si na krku nástroje. Působí u toho, jakoby byl v nějakém tranzu. Nevnímá. Podivným způsobem nakrčený, neustále poskakuje sem tam a nevnímá okolí. Jakoby boxoval v ringu.
Zatím jediné album „Something Supernatural“ je fajn. Jižanský rock se potkal s hard rockem a vyjeli si spolu na rock’n’rollovou párty. Koncert byl ale nad očekávání ještě lepší. Parádní zvuk, naprosto skvělý Brandon Yeagley, který snad ani jednou nezatahal svým zpěvem za ucho a hlavně energie z této čtyřky sršící mě nalévala optimismem po celou dobu jejich setu a zdaleka jsem nebyl sám. Na Sedmičce se ten večer sešla celkem pestrá směsice lidí. V první řadě jsou pětačyřicetileté rockové mamky s páskama Master Of Rock 2009 na zápěstí, punkáči, sludgemetaloví vousáči i Julien Deyers z GOROD a ZUBROWSKY. Věřím, že každý z nich si na této hípísácké bandě našel to své a byl spokojen.
BLACK TUSK hrají v oslabení. Hlavní atrakci kapely ve formě sympatického vousáče Jonathana Athona před pár měsíci jeho životní vášeň odnesla do motorkářského nebe a zaskakující náhrada Corey Barhorst nemá zdaleka tolik charismatu. Andrew Fidler navíc na podium pajdá s francouzskou berlí a rozdrceným nártem, za což mu patří velký respekt, ale i když BLACK TUSK dělají maximum, koncert se tomu, který zažila Sedmička před dvěma lety, nevyrovná. Krom ochutnávky nového materiálu na Sedmičce zní i bahnité stonerové hoblovačky jako „Set the Dial to Your Doom“ nebo „Bring Me Darkness“ z alba „Set The Dial“ a další pecky napříč deskami. Zvukově neprostupná sekernická hradba jak má být, ale energii ani dynamiku setu naprosto strhujících a skvěle hrajících CROBOT nepřekonávají.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.